Rostlinná a živočišná výroba - Farma Stonava, velkochov prasat, farma, české mastné plemeno, prasnice, výkrm
rostlinná a živočišná výroba. Stonava, velkochov prasat, farma, české mastné plemeno, prasnice, výkrm
jelito, jitrnice, maso, vepřové, Farma Stonava, město Stonava, zemědělství

Je libo jitrnici nebo jelito? Jejich cesta začíná ve Stonavě

Maso, které Karviňané nakupují v obchodech, pochází často ze stonavské farmy. Sedmička zjistila, co předchází tomu, než se z prasete stane jelito.

Vepřový bok, žebírka nebo kotlety. Na prasečí farmě ve Stonavě jsou tyto lahůdky ještě pěkně vcelku. A živé. Každý týden se tu narodí desítky selátek, ze kterých se, až vyrostou, stanou pochoutky na stolech Karviňanů. „Je to věčný kolotoč. Každý týden jdou některá prasata na jatka, další se narodí, jiná jdou na výkrm. Pořád dokola,“ říká vedoucí živočišné výroby Maria Szwanczarová. Prasnic mají ve Stonavě necelých tři sta. Z toho je padesát těch, které statek nechová pro maso, ale aby rodily selata. Namlouvání je na farmě velmi zajímavé. Prasnice jsou každá ve svém boxu, když se před nimi uličkou promenáduje jediný samec. Ony ho vidí, cítí a inseminátor v tu chvíli sleduje jejich chování. Až pozná, že je některá z nich v říji, tedy připravená mít selata, připustí ji k samci. „Kromě toho, že se starám o rozmnožování prasat, se o ně musím postarat. Když ráno přijdu do práce, nakrmím je, poklidím a pak jdu třeba připouštět. Když se před prasnicemi kanec prochází, já chodím podél nich a sleduji, která má nastražené uši a červený oteklý zadek. Tu totiž můžu pak připustit,“ říká zkušený inseminátor Jozef Bartoš. Když se vše povede a prasnice je březí, po 115 dnech začne porod. Vystačí na něj jedna ošetřovatelka. Růžená Čižmariková se na farmě stará hlavně o porody. „Narozená selata umyju, ošetřím, ustřihnu pupeční šňůru a později kupíruji ocasy a stříhám zuby,“ popisuje Čižmariková svou práci.

Od mámy rovnou do školky


Čerstvě narozená selata pobudou nějakou dobu s prasnicí, pak je ošetřovatelé přemisťují do takzvané školky. Asi týden se selata v boxech pošťuchují a dráždí. Volí si svého vůdce smečky. Po týdnu se stádo zklidní a čeká, až ho ošetřovatelé přesunou na výkrm. Než se z prasete stane jen kus syrového masa, musí se pořádně vykrmit. V žírných stájích. Tam prasata jen žerou a spí a čekají, až si je někdo odkoupí na domácí zabijačku nebo ve velkém na jatka. Tehdy váží asi sto deset kilo. Kdo by čekal nečistou betonovou podlahu a zaneřáděná koryta, spletl by se. Chov prasat dnes vypadá jinak. Čuníci mají v budovách plastová okna, pod sebou rošty, takže jsou pořád v teple a suchu. „Plastová okna nemám doma ani já,“ žertuje o podmínkách, v jakých se prasata chovají, Szwanczarová.
Často vzpomíná, jak se v prasečácích žilo před lety. „I porodna, místnost, kde prasnice rodí, byla vybetonovaná, takže se prasátka skoro doslova válela ve svých výkalech. Dneska vše propadá do van pod rošty, takže po výkalech tu není téměř ani stopy,“ říká Szwanczarová. Přiznává, že má stovky svých růžových, ušatých svěřenců ráda tolik, že nemůže ani v klidu strávit dovolenou. „To víte, nedá mi to a musím pořád myslet, jestli je na farmě vše v pořádku, jestli porody proběhly dobře, jestli jsou všichni zdraví a dobře přibírají,“ popisuje Szwanczarová. Ne vždy je vše v pořádku. Maria Szwanczarová prochází uličkou mezi prasaty k mrtvému selátku. „U nás na farmě je to pořád dokola. Přesně ten věčný koloběh života. Ani u lidí se všichni nerodí zdraví a někteří umírají. To je příroda,“ vysvětluje Szwanczarová. „Á, teď zrovna nahánějí malá selata od mamin do školky,“ bezpečně poznává kvíkání malých prasat. Po pár minutách je na chodbě zase ticho. „Hejá,“ křičí ošetřovatelé už někde v dálce. Lásku k prasatům ale lidé z farmy nepřehánějí a i oni sami si občas rádi dají pěkně vypečený bůček nebo uzená žebírka.